- 31.8.2021
V tomto roce došlo u 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany generálmajora Oskara Starkoče k personálním změnám na nejvyšších velitelských postech. Jedním z odcházejících velitelů je i zástupce velitele pluku plk. Ing. Milan Kozelka. Požádali jsme ho o rozhovor bilancující jeho přínosnou službu u chemiků.
Jak dlouho jste sloužil v Liberci?
Období mé služby v Liberci bylo rozděleno na dvě etapy. První trvala dva a půl roku, od poloviny roku 2004, kdy jsem přišel po vysoké škole, do roku 2006. A druhá etapa od roku 2017 doposud, což jsou čtyři roky. V součtu tedy šest a půl roku.
Jakými funkcemi jste prošel?
Začínal jsem jako velitel čety, zástupce velitele roty, velitel roty. Pak jsem si odskočil do světa k 4. brigádě a posléze na Společné operační centrum. Pak jsem se vrátil na prapor jako velitel praporu a končím tu jako zástupce velitele pluku.
Co vám jednotlivé funkce daly?
Velice mnoho. Jsem rád, že jsem si touto vojenskou kariérou mohl projít. Co tak sleduji své vrstevníky ze škol, ne každý nastoupil tam, kam chtěl. Já jsem si mohl hnedka ze startu projít od nejnižších velitelských stupňů k těm náročnějším. A jsem rád, že jsem se mohl vrátit z té zkušené, kde jsem byl ve štábních funkcí, k „velitelování“ praporu. Každá pozice měla svoje specifika a obohacení. Když si vzpomínám na své začátky, tak jsem měl veliký strach, protože jsme na škole přišli o stáže. Neměl jsem možnost seznámit se s útvarem dopředu a byli jsme vhozeni více méně do vody. A já se bál, že jsem nezkušený „cucáček“ a budu velet většinou starším lidem, než jsem já. Ale tehdy mne obklopovali lidé, kteří mi předávali to nejlepší, co uměli a chtěli. Nebránil jsem se, ba naopak jsem si toho velice vážil.
Asi mohu být konkrétní. Když jsem tehdy přišel, probíhala v armádě reorganizace. Ti, co neměli vysokou školu, tak šli s důstojnických hodností na stříbrné pozice, a četě přede mnou velel Adam Hradecký. Ve chvíli, kdy jsem přišel, tak se stal mým zástupcem a pravou rukou. On byl již tehdy zkušený voják a předával mi to nejlepší, co mohl.
Je nějaké heslo nebo moudrost, která vás provázela vojenskou kariérou?
Nějaké heslo, motto nebo moudrost asi ani ne. Ale vždycky jsem se snažil v kolektivu probudit týmového ducha a zdravou soutěživost. Myslím, že se mi to na mé rotě tehdy podařilo. Když jsem odtamtud odcházel, bylo pro mne velikou odměnou, že ta rota se sešla u jednoho stolu. Znáte to, když jdeme někam posedět a vždy se našla skupina lidí, která říká: „Já tam nejdu, protože tam bude tenhle ten nebo tamten.“ Tam se mi podařilo tehdy uhníst homogenní tým, který se časem samozřejmě začal rozpadat tím, jak různě lidé odcházeli. Ale těšilo mne, že tam panoval týmový duch, lidé spolu drží, a když před nás bylo cokoli postaveno, tak jsme do toho šli jako parta. Daleko lépe se zdolávaly výzvy, když jsem věděl, že ta parta tam je. V tu chvíli jsem měl pocit daleko větší síly, než kdybych musel nejdříve lepit nějaký kolektiv. To mne provázelo i nadále. I u velitelů, kteří byli mým vzorem, jsem sledoval, že základem úspěchu byla dobrá parta.
Jaké jsou podle vás vlastnosti důstojníka?
Úplně jednoduše řečeno musí být vždycky velitel, náčelník, důstojník, jakákoli vedoucí osoba musí být vzorem pro své podřízené. I když ne vždy to bylo bezbolestné jako například v tělocviku – neusnout, stále se snažit být nejlepší nebo aspoň se o to snažit. Nekázat vodu a pít přitom víno.
V perspektivě, která se vám za vaši vojenskou kariéru naskytla, je něco typického pro Liberec? Nějaká charakteristika libereckých chemiků?
Pokud mohu srovnávat, tak nejsou rozdílní lidé. Když jsem byl třeba v Žatci, tak jsem tam poznal skvělé lidi a týmové hráče, se kterými se rád i nadále setkávám, ale rozdíl je v posádce. Liberec je nádherná posádka, nejkrásnější z těch, kde jsem sloužil. Nechybělo málo a málem jsem se tu po škole usadil. To, jaký je Liberec, mi pomohlo překonat skutečnost, že jsem odjížděl z domu na ubytovnu. Určitě jsem se tu nenudil právě díky tomuto městu. Mohl jsem kdykoli vyrazit do města, do přírody, kamkoliv. Žije to tu. V tom byl Žatec jiný.
S čím odcházíte z Liberce? Co by mohlo být pomyslným ranečkem s buchtami?
Určitě přátelé, určitě nesmazatelná stopa ve mně. Ať už Liberec jako město, ať už 31. pluk se mi vryl hodně pod kůži. Je to hodně osobní záležitost. Spousta pěkných vzpomínek. Nevybavuji si špatné vzpomínky, ale jen ty dobré. Určitě se mi, byť po pouhých sedmi letech, neodchází lehce.
Vybavuje se vám teď něco úsměvného?
Teď nic konkrétního, i když vím, že by to vydalo na hezkou knížku. Ale je zřejmé, že nejvíce úsměvných historek bylo právě na četě, rotě, když jsme byli ještě kluci, a byli jsme víc v terénu.
Máte nějaké poselství, které byste nám tu chtěl zanechat?
Ve své nynější roli jsem byl zodpovědný za výcvik. Bavil jsem se nedávno s výcvikáři a byl bych rád, aby onen étos, jak jsme to tu nastavili a dělali za poslední dva tři roky, s Liborem Švecem, s partou výcvikářů a dalších velitelů, tak aby to v tomto duchu pokračovalo. Není to dogma a formát k zakonzervování, ale aby úroveň výcviku nešla níž. Potenciál k tomu určitě je. V lidech, v navázaných kontaktech mimo armádu jako například Technická univerzita nebo IZS. Z toho se dá jistě těžit pro rozvoj taktiky chemiků a dalších odborných dovedností a schopností.
A ještě douška na závěr, kam se nyní ubírají vaše profesní kroky?
Odcházím na Generální štáb, na Sekci plánování schopností, na pozici ředitele operačního oboru. Život je plný změn. Každá změna ukáže svá pozitiva. I když bych tu rád setrval, tak stejně by ta změna přišla o něco později. Přichází dnes, nerozhodl jsem o tom tak úplně já, ale takový je život. Tak to přijímám a moc rád se budu do Liberce vracet, jako tomu bylo doteď.
Děkuji vám za rozvor a jistě i jménem kolegů vám přejeme mnoho dobrého v profesním i osobním životě.
Rozhovor vedl kpt. Petr Šabaka
