Rozhovor s "Praporčíkem roku 2021"

Každoročně je u 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany generálmajora Oskara Starkoče v Liberci udílena cena „Praporčík roku“. V letošním roce ji získala rtm. Lenka Petráňová. Zastihli jsme ji v její kanceláři, jak čistila zbraň po střelbách. A položili jsme ji několik otázek.

Jak dlouho sloužíte v armádě?

V armádě sloužím od roku 2008, takže 13 let.

Proč jste vstupovala do armády?

Protože jsem chtěla.

Co vás na armádě lákalo?

Asi organizovanost a možnost být mezi lidmi. A taky záměr se po studiu zdravotní školy stát zdravotníkem. To se úplně nepovedlo, ale tenkrát to byl jeden z motivů.

Změnily se vaše ideály o službě v armádě?

Jelikož u nás v rodině nikdo nikdy nebyl v armádě, tak já jsem o ní nic nevěděla. Vůbec jsem netušila, jak to zde funguje. Takže až když jsem se stala vojákem z povolání, tak jsem si vytvořila svůj názor a představu.

A ta představa se v průběhu času nějak proměňovala?

Tak určitě. Čím víc toho člověk zná a posouvá se z funkce na funkci, tak je to vždycky jinak.

A vy jste sloužila ještě jinde než v Liberci?

Ne. Po celou dobu jsem v Liberci na 312. praporu.

Říkáte to s neskrývanou hrdostí. Co vás v armádě baví?

Těžko říct, co přesně mě baví. Mě ta práce baví prostě celá. Těžko vypíchnout něco konkrétního. Baví mě být vojákem. Přijít do práce. Být v kolektivu vojáků. A že prostě víme, co máme dělat. Samozřejmě, když jsem byla na rotě, tak to bylo zajímavější. Dostala jsem se ven, jezdili jsme na výcviky a tak dále. Ale na druhou stanu mne teď na operačním oddělení baví ten stres, když se dostanu pod tlak. Chce se po mne něco, co jsem třeba nedělala. Takže mne baví ta výzva překonávat samu sebe.

Co pro vás znamená, že jste toto ocenění dostala?

Já si toho vážím. Hrozně moc. Byla jsem opravdu překvapená. Nikdy by mne nenapadlo, že bych se dostala mezi kandidáty, že bych toto ocenění dostala. Moc mě potěšilo, že mě vybrali.

Jaká je podle vás úloha praporčického sboru v armádě. Je pro praporčíky něco typické?

Nechci, aby to znělo nějak špatně proti důstojníkům, ale na těch funkcích, co jsme, tak hodně z nás slouží už dlouho. Myslím si, že máme hodně zkušeností. A když přijdou mladí důstojníci, tak by měli poslouchat naše podněty. Měli by brát v potaz naše zkušenosti a to, co jsme se za tu dobu naučili. Když to vezmu konkrétně, tak jen za dobu, co sloužím na operačním oddělení, tak se tu vystřídali čtyři náčelníci. Jsou do takové funkce zařazeni na rok, dva, a neví, co všechno ta práce obnáší. Snaží se, co můžou, ale za ten čas se ani všechno nemají šanci dozvědět. Takže jsme tu pro ně my, abychom jim podávali pomocnou ruku a rady, když si řeknou.

Jakých vlastností se na vojácích nejvíc ceníte?

Nemám ráda, když někdo lže. Mám ráda, když mluví pravdu i za cenu, že se na ně bude někdo chvíli dívat jako na hlupáky. Nebo když někdo překrucuje pravdu a není schopen říct, co se děje. Takž si vážím, když je někdo čestný, když umí říkat pravdu a když se umí postavit za své kolegy. A samozřejmě když se nebojí říct, že něco neumí. Každý z nás něco neumí, všichni se stále něco učíme. Ale je obdivuhodné, když do toho jde i za cenu, že se to bude učit – takže se mi líbí, když je někdo odhodlaný.

A samo se nabízí poslední otázka: Co byste řekla o ženách v armádě? Co byste popřípadě vzkázala těm, které se do armády chystají?

Jestli chtějí do armády, tak ať to myslí vážně. Ať to není proto, že jenom někde slyšely, že se tady nic moc nedělá za dobré peníze. Aby nevyužívaly svou ženskost k tomu, že se budou vymlouvat, že něco nezvládnou. Neříkám, že by měly být jako muži. To nikdy nebudou. Máme jinou tělesnou konstituci i psychiku, ale určitě aby toho nezneužívaly. Aby byly ochotné plit úkoly, které dostanou. Potkala jsem několik takových, které si myslely, že to tady tak nějak odsedí na šatně a ostatní za ně budou dělat. Mohu říct, že z těch, které jsem poznala, už tu neslouží žádná. Dlouho to nevydržely. Takže pokud to myslí vážně, tak ať do armády jdou. Je to prima.

Děkuji za rozhovor.

kpt. Petr Šabaka, kaplan